Norge

Výhled ze zápraží

... ten nás asi nikdy neomrzí. Skoro každý večer se koná překrásná podívaná, když slunce zapadá nad mořem. A co teprve, když přijde pořádná polární záře. Stačí obléct péřovku, vylézt v pantoflích před dům a kochat se :-)

Výlet do Staupådalsbua

O jednom z víkendů jsme se rozhodli prozkoumat údolí Beiarn a otevřenou chatku Staupådalsbua patřící pod Statskog. Do Beiarn nás doprovodil i Pavel, který u nás na své cestě po Norsku přespával (v noci jsme společně fotili docela povedenou polární záři).

Návštěva dokončeného domu

O víkendu jsme vyrazili na Vesterály, navštívit Larse a Idu a prohlídnout si dokončený a plně zabydlený dům. Místo je opravdu nádherné, v sobotu jsme všichni vyrazili na asi 10 minut chůze vzdálené pobřeží s množstvím krásných malých pláží.

V domě nám první rok velmi chyběla pračka. Řešili jsme to různě, např. Matěj si vzal málo oblečení, aby nemusel moc často prát, já jsem prala v ruce nebo u Eirin, nebo jsme si jezdili vyprat do dílny v Misvær a spojovali to s vycházkami po okolí, venčení Hempa a pod. Ovšem nebylo to moc pohodlné, a tak Matěje minulý rok napadlo, že nějakou pračku opatří ve sběrném dvoře. V Misværu jeden takový je hned vedle dílny.

Po týdnu deštivého počasí se opět ukázalo sluníčko, a zrovna na víkend. Slunečnou a teplou sobotu jsme si užili ve Vatnlia - Matěj reprezentoval Česko na mistrovství v orientačním běhu a já s Vojtou v nosítku jsem se šla projít k řece.

Do Bodø jsme tentokrát letěli s dvěma přestupy (Varšava, Oslo). Polské aerolinky se bohužel moc nepředvedly - například nám nikdo nebyl schopen říct, kam budou odbavena naše zavazadla - a to ani na samotném check-inu (slečna za přepážkou nás prostě odbyla slovy "já nevím")... nebo nám uprostřed letu přišli oznámit, že na místech, kde sedíme (podotýkám, že nám je přidělil jejich systém), jsou jen dvě kyslíkové masky, takže tam nemůžeme sedět s dítětem. Nicméně oba dva lety do Osla jsme nějak zvládli.

Prasátka

Máme nové sousedy. Håkon, kterému se konečně podařilo koupit domeček vedle nás, si pořídil čtyři prasátka. Tedy, už jsou to spíš docela odrostlé velké svině, které pořádně zryly celý výběh a zničily všechny zde rostoucí rybízové keře.

Indiánské náhrdelníky

Jedna z věcí, na kterou jsem se ve Ljønes těšila, byla farma Medtigården a pravidelné návštěvy dětí, o kterých jsem psala v předchozím článku.

Mimochodem, Eirin je se svou farmou zapojena i do dalších aktivizačních programů - například se u ní každý týden scházejí senioři z okolí - uvaří si společně oběd, povídají si a vzpomínají na staré časy. Ale zpět k dětem:

Dům, ve kterém bydlíme, je sice zajímavý, ale občas to v něm bývá náročnější. Komíny nejsou zrevidované, takže žádná z několika kamínek v domě nesmíme používat. Topí se tedy elektrickými přímotopy, samozřejmě jen v jednom nebo maximálně dvou pokojích, a vaří se na starém elektrickém sporáku. Bohužel, jak už to v chalupách bývá, rozvody elektřiny jsou staré a nespolehlivé a k výpadku stačí velmi málo. Porcelánových pojistek máme opravdu velkou spotřebu. Zatím vždy vypadl jen jeden z obvodů, takže třeba šlo aspoň topení... tentokrát se mi ale povedlo způsobit blackout v úplně celém domě. Zrovna jsem si chtěla k obědu ohřát svíčkovou, rozpéct mražený chleba a uvařit teplý čaj.

Po jednom z víkendů v Nordvice jsme se stavili ve městě podívat se za Larsem na vojenskou základnu, kde dělá záchranáře. Létá jako záchranář-plavec s 330. perutí norského národního letectva.

Dugnad v Nordvice

Na sobotu 28. srpna naplánovala Berit v Nordvice dugnad, neboli brigádu (aspoň jednou ročně se taková akce koná snad na každé chatě, viz třeba Brigáda na Lurfjellhytě).

Nastal čas sklizně a tak si užíváme darů okolní přírody. Lesní plody se tady vyskytují opravdu v požehnaném množství, což činí jejich sběr velmi snadným.

Letos jsme do Norska potřebovali auto. Promýšleli jsme různé možnosti (například že si tam pořídíme ojetý elektromobil a budeme jezdit téměř zadarmo), všechny ale byly obtížně realizovatelné. Nakonec jsme tedy byli rádi, že jsme mohli "zdědit" Jírovo Ford Mondeo. To je to auto, s kterým celá rodina uvízla na cestě z Francie, protože se rozbil alternátor. Trochu se obáváme, jestli nás taky něco podobného nečeká. Ale zase nebude taková škoda ho nechat někde na severu sešrotovat.

Tohle je poslední příspěvek za rok 2019 - našla jsem v počítači pár fotek, které nikde promítané nebudou a bez publikování zde už bych je tedy nikdy znovu nenašla. Taková ilustrační směs.

Ještě než jsme odjeli domů, stihli jsme se zúčastnit zajímavé akce: Bylo totiž načase sehnat z letních pastvin všechny ovce, aby byly v bezpečí před blížící se zimou. Eirin už se povedlo většinu stád po okolních kopcích najít a sehnat do ohrad, ale ještě zbývalo poslední - chytře uschované na malém ostrově na moři. Byli jsme požádání o pomoc: nejdřív bude potřeba se na ostrov přeplavit, najít v lese všechny ovce, a až bude při odlivu voda nejníž, přehnat je přes úžinu na pevninu.

Pořád jsem si přála mít v domě nějaké zvířátko, o které bych se mohla starat. Záviděla jsem táborníkům v Malčicích, kteří měli v péči čtyři králíky a popisovali všelijaké vtipné zážitky s nimi. Pravda, králíky nám Eirin nabízela. Bylo tím ale myšleno na pekáč a vzhledem k tomu, že jsme tou dobou měli mrazák plný masa, nám to přišlo zbytečné.

Děti na farmě

Brzy po příjezdu do Ljønes jsme se seznámili s Eirin, která tu má malou farmu. A díky ní jsem se zapojila do velmi zajímavého místního vzdělávacího programu.

Pod hlavičkou organizace 4H dojíždí na farmu jednou týdně 6-7 členná skupinka dětí z místních škol, aby tady celý den pracovaly a staraly se o zvířata. Jsou to většinou žáci, kteří "při učení ve třídě nepatří mezi ty nejlepší", jak to Eirin diplomaticky shrnula. Během jejich návštěvy na farmě by to ale nikdo nehádal, jak jsou šikovní.

Jak jsme sázeli cedule

Jednou večer za námi přišel Håkon s tím, že by měl pro mě brigádu. Bude umisťovat značení k nové cyklostezce po okolí a potřebuje pomocníka. Pochopila jsem, že projekt ležel delší dobu v obecním šuplíku, byl několikrát odložen a v jeho přípravě se vystřídali různí lidé. K jeho realizaci se v Bodø kommune odhodlali hlavně proto, aby kvůli vypršení termínu nepropadla dotace. Håkon domluvil, že to budeme právě my, kdo značení cyklostezky konečně umístí, a vyjednal pro nás oba i velmi slušné peníze.

Na minulý víkend (2.-4. srpna) jsme měli už dlouho naplánovanou cestu na Vesterály, což je souostroví navazující na severovýchodě na Lofoty. Jeli jsme tam navštívit Larse a Idu, které jsme potkali před dvěma lety v národním parku Rago, a kteří by od Matěje chtěli navrhnout nový dům. Kromě návštěvy pozemku na budoucí barák nás ale čekalo mnoho jiných zážitků. Lars je bývalý voják, v současnosti pracuje jako záchranář v posádce vrtulníku a asi toho dost zažil. Umí si užívat života a pro nás na víkend připravil program (a taky jídlo), abychom si ho také pořádně užili.

Čistě smrkové lesy (v horším případě hustníky) moc nemusím, ale připletla jsem se k tomu, že jsem tady jeden takový pomohla vytvořit. Byla to krátká týdenní brigáda a ten projekt byl celý trošku zvláštní, protože smrku se tady na severu prý chtějí spíš zbavovat. Ale stromky by byly vysázeny tak jako tak, takže jsem na nabídku kývla.

Protože Matěj plánoval o víkendu sedět doma a pracovat, rozhodla jsem se zúčastnit jedné z akcí turistického klubu. Šlo o pracovní brigádu na chatě Lurfjellhytta nedaleko našeho bydliště. Organizátoři výpravy mi po telefonu sdělovali, že bude skvělé, když se přidám, protože účastníků je málo a práce nad hlavu. Sice jsem se trochu bála, abych se tam moc nevyčerpala, protože od pondělí jsem měla jít na (možná) náročnou brigádu, ale rozhodla jsem se, že to zkusím.

Kdo by si oblasti za polárním kruhem představoval jako neúrodnou pustinu, byl by překvapen tím, jak je tu živo a zeleno. Teď je tu v podstatě ještě jaro, ve městě kvetou šeříky. Louky jsou taky plné květů, všechno je šťavnaté a zelené a bujně to roste, někdy až moc (člověk se tím musí prodírat například na orientačním běhu). Díky neustálému slunečnímu svitu mi saláty ze semínek místo za týden vyrašily už po dvou dnech. Bylinkám zachráněným z kontejnerů se taky výborně daří.

Na letišti nás přivítal Matějův zaměstnavatel Arnstein, pozval nás na večeři a pak nás odvezl do Ljønes, kde budeme bydlet v jednom ze starých domů, které má na starost.
Součástí bývalého statku je velká stodola a několik dalších stavení. Je odsud vidět na nedaleké mořské pobřeží s vikingskými pohřebními mohylami a na hory národního parku Sjunkhatten na druhé straně fjordu.

Tentokrát jsme se rozhodli do Norska letět letadlem. Bylo to asi třikrát levnější než původně uvažovaný vlak (+trajekt), takže jsme skousli neekologičnost (ono je otázka, zda ten trajekt není ve skutečnosti srovnatelně špatný). Tedy, levné byly samotné letenky – naopak příplatek za zavazadlo do podpalubí byl docela tučný. Koupili jsme si tedy jenom jedno zavazadlo a doufali jsme, že se nám do něj věci na dva a půl měsíce vejdou.

Našla jsem pár fotek, které by jinak zůstaly nevyužité, a tak dodávám ještě jedno doplnění o konci našeho pobytu v Norsku.

Prvních pár je z výletu do Tromsø, kde jsme byli navštívit kamarádku na psí farmě. Cestou jsme se zastavili ve městě, pozorovat vlajkovou parádu, bylo totiž 17. května (Constitution Day).

Bohužel kolem farmy už nebyl sníh, takže jsme se nemohli projet na saních, ale na krátký výlet s několika psy (čtyřmi šťastlivci z cca sta) jsme si vyšli.

Ač už jsme dávno doma, se zpožděním publikuju ještě jeden ne úplně seriózní článek (nutno brát s nadhledem). Rozhodla jsem se dodat poslední slovo k jedné z našich norských zábav - dumpster divingu, od jehož první zmínky proběhl docela vývoj. Postupem času jsem zjistila, že není nutné se obávat ostudy před spolužáky - minimálně mezi mezinárodním studenstvem je totiž tento způsob obživy značně rozšířen. Zatímco na začátku jsem se při nabízení dobrot na výletech obávala, že budu muset někomu vysvětlovat, kde jsme koupili tak krásné blumy nebo kde prodávají tak dobré oříšky, teď je dumpster diving vděčné téma na small talk - každý se rád pochlubí, co kdy kde našel. Nutno podotknout, že odhadnout, co bylo zrovna v posledních dnech k mání, není složité. Stačí se podívat, co má dnes většina studentů k svačině.

Jak už bylo naznačeno v některých předchozích příspěvcích (z ledna a listopadu), seznámili jsme se se skupinou nadšenců, kteří opravují starou usedlost v místě zvaném Nordvika, u jezera Valnesvatnet. Matěj jim začal trochu pomáhat a nakonec vedení prací tak trochu převzal, protože se ukázalo, že je nejzkušenější. Za odměnu jsme dostali do chalupy přístup, takže jsme si to tam trochu uklidili a začali tam jezdit na víkendy.

Posledním časem to s počasím vychází tak, že v týdnu je hezky a o víkendech prší, což je pro pracující trochu mrzuté. Stejně to mělo být i tento víkend, ale nakonec jsme se rozhodli věřit předpovědi, která se na neděli trochu vyčasila, a naplánovali jsme si jednodenní výlet na nedaleký poloostrov Folda, kde jsme byli jenom jednou na podzim.

Jen krátká vzpomínka, když jsem našla tyhle fotky. To jsme tak s návštěvou (Petrou a její kamarádkou Terezou), vymýšlely, co zábavného večer podniknout, a naplánovaly jsme grilování. Rozhodly jsme se to spojit s návštěvou nedalekého Bodøsjøen, malebného pobřeží s příjemnými piknikovacími místy. To bylo aspoň, co jsem slibovala.

Aby to nevypadalo, že tady pořád akorát lezeme do kontejnerů (což je sice pravda, ale také děláme mnoho jiných zajímavých věcí), přiměli jsme se konečně dát dohromady pár fotek z víkendových výletů. Zatím jen těch zimních. Jezdili jsme na ně dost často v podobném složení - buď sami, nebo s dvěma německými kamarády, kteří jsou jako jedni z mála zahraničních studentů zvyklí trávit víkendy stejně jako my (bez elektřiny a splachovacího záchoda).

Tento článek se chystám napsat už několik měsíců. Vzhledem k tomu, že jsme teď již překročili rovnodennost, může aspoň být náš pohled na zimní období úplný a objektivní...

pozn. proti zmatení: ačkoliv blogger zobrazuje jako autora Terezu, toto napsal Matěj:-)

Je pozoruhodné, jak zkreslené a strašidelné představy lidé mají o polárním kruhu. Již v září (!!) se nás z domova starostlivě ptali, jestli už máme tmu, na konci února jsme zaznamenali domněnku, že máme světlo dvě hodiny a hokej lze hrát jedině s čelovkama. Proto bych rád začal zeširoka, osvěžením znalostí zeměpisu:

Když už jsou ty Velikonoce, rozhodla jsem se nevyjít ze cviku a nabarvit nějaká vajíčka. Taky se to tak trochu nabízelo, jelikož pár dní před svátky měli u jednoho z obchodů vejce zrovna "v akci" a Matěj jich natěžil něco lehce pod stovku (a to nevzal ani zdaleka všechna). Kamarádka Lena taky plánovala malovat, takže jsme u nás uspořádali menší barvicí workshop. Nutno tedy podotknout, že v Německu mají trochu jiné zvyky a popis České tradice vzbudil značný údiv.

Jak jsme nejeli na výlet

Jeden z lednových víkendů jsme se opět chystali strávit v Nordvice. Dokonce jsme s sebou nalákali dva kamarády, kteří měli zaplnit volná místa v autě a čekali sbalení, až je po cestě vyzvedneme. Nutno přiznat, že jsme si na vlastnictví auta nehorázně zvykli - takže jsme si jako obvykle zabalili všechno, co by se mohlo během pobytu v chalupě hodit. Vyjeli jsme taktak včas, ale ouha, asi po kilometru, zrovna na jednom z nejfrekventovanějších míst mezi dvěma kruhovými objezdy, najednou přestal běžet motor.

Vánoční svátky (značně prodloužené, protože jsme měli oba víc než dva týdny volno) jsme se rozhodli strávit, jak už bylo řečeno, v našem "zimním sídle" na břehu jezera Valnesvatnet. Den před Štědrým dnem jsme tedy naložili do auta zásoby a zimní vybavení a mohli konečně vyjet vstříc pustině.

O jednom z adventních víkendů jsme se připravovali na Vánoce. Počítám do toho i sobotu, kdy jsme celý den vyráběli okna. Štědrý den se totiž chystáme strávit v jednom opuštěném starém domečku (vlastně docela velkém dvoupatrovém domě), který Matěj spolu se skupinou nadšenců opravuje. O tom třeba podrobněji někdy příště.

Minulé úterý (5. 12.) bylo jako z reklamy na studentský život v Bodø. Samé zábavné věci. Nejdřív jsem s pár akčnějšími spolužáky jela na rychlý běžkový výlet - výhoda blížící se (skoro) polární noci je, že člověk může i během krátkého výletu dvakrát sledovat krásně oranžovo-rudou oblohu. (O východu a západu slunce se mluvit nedá, protože slunce není vidět, ale barvy jsou to krásné.) Na cestě zpět jsme pak viděli z blízka losa (a zablbli jsme si při sjíždění kopce na lopatě).

Konec mého prvního semestru na Nord University je tu, tak jsem si říkala, že bych mohla popsat, co jsem tu vlastně jako student dělala. Hlavní náplní mého studia byl již zmíněný balíček kurzů s názvem Adventure Knowledge. První z nich, Experience of Nature, už jsem popisovala (aneb ledovec a mořské plody). Tedy, nešlo samozřejmě jenom o výlety - také jsme měli několik přednášek o geologii, museli jsme číst literaturu a na závěr napsat esej. Ale stejně toho na 10 ECTS nebylo zas tak moc.

Naše posledně popisované setkání u kontejneru předčil další zážitek. Za šera, při cestě z nedělního výletu, jsme zrovna u zavřeného obchodu nakukovali, co je k mání, když v tom se objevil mladý kluk v stejnokroji supermarketu. "Nebojte, já vás nevyhazuju", povídá anglicky, ještě, než se vzmůžeme ke slovu. "Co jste našli zajímavýho?" Otevře víko a začíná probírat hromadu. "Máte pravdu, vyhazujeme spoustu dobrýho jídla" ... "Nechcete skopový? Nebo lososa?," a podává nám jeden balík po druhém. "Ne, tomu nic nemůže bejt, dával jsem to sem tak před hodinou." Pravda, na maso bychom si opravdu jinak netroufli... "a brambůrky si vezměty radši tyhle, ty jsou lepší, než ty, co jste nabrali"...
Neuvěřitelné:-)

Někdy v říjnu jsem se jela podívat na skautskou schůzku, kterou má místní oddíl každé úterý v baráčku vedle Bodinského kostela. Protože jsem předpokládala, že se s nimi půjdu na chvíli podívat i ven (třeba na jejich lodě, které mají zaparkované na zahradě), přibalila jsem si s sebou navíc jednu mikinu. Zapomněla jsem, že mám co do činění s norskými skauty.

Celý podzim jsme na výletech pilně těžili lesní plody a mezi výlety zavařovací sklenice. Nahromadili jsme borůvky, maliny, morušky a především brusinky, které tu rostou v obrovském množství. Brusinky se ostatně osvědčily jako dobré tužidlo - takže jsme je v experimentálně stanovených poměrech přidávali do ostatních plodin (například borůvky samy o sobě moc tuhnout nechtějí).

Na polární zimu máme slušnou syslí zázobu, posuďte sami:

V úterý 24. 10. jsme se zúčastnili opět trochu netradičního závodu: orientační běh se konal na mé univerzitě. Mapa zahrnovala tři patra - zobrazená vedle sebe. Vtip byl v tom, že některé části budovy byly nepřístupné - pokud se skrz ně chtěl člověk dostat, musel mít buď v nohách (musel zavřené úseky oběhnout jinudy), nebo v hlavě (vymyslet kombinaci použití schodišť, která mu umožnila zavřené úseky podejít či nadejít v jiném podlaží). Pro mě byla ovšem naprosto vražedná právě ta schodiště, poněvadž jsem se na nich vždycky zatočila tak, že jsem vůbec netušila, kterým směrem chci pokračovat.
Na závěr večera pak byla přichystaná indická hostina.

V psaní příspěvků máme velký skluz a v podstatě jsme zatím úplně vynechali hlavní téma - výlety do okolní přírody, kvůli kterým jsme se na sever vydali a na které vyrážíme v jednom kuse.

Většinu září provázelo až neuvěřitelně krásné počasí a hory se rychle zbarvily do podzimních barev, stejně rychle, jako vítr veškeré listí serval. Tak krátký podzim u nás nemáme. V době, kdy už ve vyšších partiích bylo jen holé roští (na přelomu září a října) jsme celkem náhodně vyrazili na víkend do okolí jezera Valnesvatnet a zkoumali prozměnu níže položená a a dosud barevná lesnatá údolí.

K obědu jsem neměla nic, protože nebyl čas zhltnout ani trochu polívky. Ale večeře stála za to.

Indická hostina (viz předchozí příspěvek, který ale ještě není publikován, protože čeká na fotky) nám dala zabrat (výborného jídla bylo mnohem víc, než byl člověk schopen pojmout) a dnešek neměl být o nic lehčí. Jedna ze studentských organizací totiž pořádala International Food Festival. Každý, kdo se chtěl účastnit přípravy jídel (a vysloužit si tak vstup na akci zdarma), dostal rozpočet 500 NOK (asi 1350 Kč), z čehož měl nakoupit suroviny a uvařit co nejvíc nějakého svého národního jídla.

Pletení je norský národní koníček. Všimli jsme si toho krátce po příjezdu: v každém sebemenším supermarketu je oddělení s vlnou a pletacími jehlicemi. Když se kolem sebe člověk rozhlídne ve vlaku nebo jiném hromadném dopravním prostředku, zjistí, že téměř všechny osoby ženského pohlaví (na věku téměř nezáleží) štrikují.

V pátek 15. září jsme měli poslední hodinu s kurzem na poznávání místní přírody ("Experience of Nature"). Tentokrát nás neučil náš profesor-geolog Arne, ale mladá Němka a Norka z fakulty biologie. Sešli jsme se v Bodøsjøen, na pobřeží kousek od kolejí, a dozvěděli se, že tentokrát nebudeme zkoumat kameny, ale o něco živější objekty - rostliny a živočichy.

Chodit do školy v Bodø musí být skvělé. Do krásné přírody je to co by kamenem dohodil, na hodinu plavání jezdí žáci na kolech, učit se chodí ven... A takto například vypadá okolí Ålstad Barneskole (Základní škola Ålstad), kde jsme byli ve čtvrtek (28. září) na exkurzi s kurzem Experience Pedagogy:

Jednou jsme po cestě na výlet zrovna pozorovali automatickou sekačku, co tady jezdí skoro na každé zahradě, když jsme za sebou uslyšeli divný zvuk. Vydávala ho kolem probíhající paní - nebo přesněji dvě pneumatiky, které za sebou táhla na provaze. Přišlo nám legrační, že Norové šetří čas používáním automatických sekaček, aby mohli běhat po lese a tahat za sebou pneumatiky. Jinak jsou ale dost obdivuhodní - neustále tu někdo běhá, jezdí na kole nebo na kolečkových lyžích, a to dost nezávisle na počasí.

Byt, ve kterém žijeme, je malinký, asi 15 m² (oficiálně 27, ale do toho se zřejmě počítá i polopatro). Máme vlastní koupelnu i kuchyni, což je dobře, protože v ní můžeme nerušeně zpracovávat vše, co přineseme z výletu (to by se ve společné asi nedalo). Po příjezdu zela kuchyň prázdnotou, protože jsme si nekoupili nabízené vybavení, postupně se nám ji ale povedlo docela slušně zařídit.

Kdysi jsem v jakési knize o orientačním běhu viděl ukázku, jak vypadá mapa skandinávského terénu a lákalo mě někdy zkusit, jaké je orienťák běžet přímo v jeho domovině. Hned po příjezdu jsem vygoogloval stránky místního orientačního klubu a zjistil jsem, že každé úterý večer se koná závod.

Ve středu 30. 8. mě s kurzem Adventure Knowledge čekal třídenní výlet, jehož hlavním bodem bylo lezení na ledovec Engabreen. Na školní exkurze tady jezdíme tak, že se z půjčovny půjčí 6 aut a z řad studentů se přihlásí dobrovolníci - řidiči. Většinou není problém je sehnat, protože auta jsou zbrusu nová a skoro každý si je chce zkusit řídit.

Ve čtvrtek jsem si na univerzitě půjčila rybářský prut. Byl na něm dokonce i háček (třpytka). Byla zářivě oranžová a nepřipadalo mi, že by se na ni dalo něco nalákat, ale stejně jsme se rozhodli to zkusit.