S ovcemi přes moře

Ještě než jsme odjeli domů, stihli jsme se zúčastnit zajímavé akce: Bylo totiž načase sehnat z letních pastvin všechny ovce, aby byly v bezpečí před blížící se zimou. Eirin už se povedlo většinu stád po okolních kopcích najít a sehnat do ohrad, ale ještě zbývalo poslední - chytře uschované na malém ostrově na moři. Byli jsme požádání o pomoc: nejdřív bude potřeba se na ostrov přeplavit, najít v lese všechny ovce, a až bude při odlivu voda nejníž, přehnat je přes úžinu na pevninu.





Ráno jsme se na pobřeží sešli s Håkonem, Eirin, její dcerou Verou a Alfredem, místním pošťákem. Oblíkli jsme si vesty a holínky a rozdělili se do dvou člunů: Matěj s Håkonem nasedli do krásné staré dřevěné veslice a my ostatní do motorového člunu. Plavba byla docela dobrodružná, foukal vítr a dělaly se trochu vlny a borderka Mellis celou dobu zoufale kňučela - plavba na moři asi není její oblíbenou zábavou. Alfred ale řídil bezpečně a za chvíli jsme byli na ostrově. Håkon dovesloval nedlouho po nás.

Vyslechli jsme si historky o tom, jak se minule účastníci akce na ostrově málem ztratili, domluvili se, kdo s kým a kudy půjde, aby se to tentokrát nestalo, a vyrazili do lesa. Já jsem šla s Eirin. Každou chvíli jsme zastavily a poslouchaly, jestli neuslyšíme ovčí zvonce. Na žádné ovce jsme nenarazily, ale ostatním se zadařilo - asi po hodině už bylo celé stádo venku z lesa. Teď zbývalo jen nasměrovat všechny ovečky na ten správný cíp ostrova.

Někdy bylo nahánění docela složité. Mellis se moc neosvědčila, protože byla moc hrrr a ovce se po jejím zásahu většinou spíš rozutekly na všechny strany. Někteří z nás si tedy docela zaběhali.

Ovce jsme naštěstí nemuseli počítat, protože Eirin stejně nevěděla, kolik jich přesně má být - zkušeným okem ale odhadla, že jsou asi všechny. Do vrcholu odlivu zbývalo ještě dvacet minut, tak jsme ovce nahnali na písečný výběžek a dali si přestávku na kafe a koláč.

Pak už nastal ten správný čas, takže Alfred vyrazil odvézt zpátky motorový člun a Håkon veslici. Proti větru to musela být docela náročná dřina. My ostatní jsme začali hnát stádo přes úžinu. Mělo to být brodění, ale pro ovce to bylo místy spíš plavání, protože vody bylo i přes odliv víc než obvykle, asi do půli našich stehen. Ovečkám se samozřejmě nechtělo, ale nakonec to všechny zvládly. Asi po půl hodině jsme se všichni dostali na břeh, vylili vodu z holínek a šli se domů usušit.

Byli jsme pak ještě k Eirin pozváni na tradiční přípitek pálenkou po zdařilé akci.