Prasátka

Máme nové sousedy. Håkon, kterému se konečně podařilo koupit domeček vedle nás, si pořídil čtyři prasátka. Tedy, už jsou to spíš docela odrostlé velké svině, které pořádně zryly celý výběh a zničily všechny zde rostoucí rybízové keře.

 

Ptali jsme se, jestli jim vymýšlel nějaká jména. Prý mají na visačkách čísla 44, 45, 46 a 47, což odpovídá telefonním předvolbám Británie, Dánska, Švédska a Norska, to se mu líbilo, a tak už jim žádná jiná jména nevymýšlel. Krátce po našem příjezdu jim postavil nový domeček, který natřel na modro. Ne příliš překvapivě měl pak několik dní „novou" (modrou) odrůdu prasat.

 




Prasata mají tu výhodu, že sežerou skoro všechno. Občas se nám totiž stane, že při „nakupování“ nabereme něco na první pohled lákavého, co se ale nakonec ukáže jako přehmat. A nebo je toho zkrátka moc. Tak jsme minulý rok museli vytvořit „masový hrob“, kam jsme na konci pobytu s lítostí pohřbili několik kilogramů šunky a špeku (a několik litrů zmrzliny). Letos je možné všechny takové přehmaty a přebytky prostě zkrmit prasaty, která už se nás naučila rozeznávat jako zdroj dobrot a pokaždé nadšeně kvičí, když jdeme kolem. Jen některé věci jim raději dáváme, když to Håkon nevidí, abychom nemuseli moc vysvětlovat – např. kde jsme přišli k cca 15 pytlům lehce zkvašeného salátu nebo tři roky prošlé mražené kachně.


Prasátka dělají čest svému jménu. Rypáky mají zabahněné až k očím a i při krmení se vyžívají v tom, že nasypanou potravu nejdřív promixují s rozšlapanou břečkou na zemi, a teprv pak si spokojeně (a nahlas) pomlaskávají. Taky se často snaží nabrat si do tlamy co nejvíc kusů jídla najednou a odběhnout s ním někam stranou, aby k němu ostatní nemohli. Případně se navzájem strkají a koušou do uší.


Minulý týden se Norsku narodilo sedm selátek. Jsou dost roztomilá a co se týče stravování, pilně cvičí, aby brzo dohnala maminku. Když dětem, které se na ně šly podívat, upadla na zem rukavice, malí čuníci jí pohotově sežrali jeden prst.


Před odjezdem jsme opět museli udělat inventuru jídla a přebytky rozdat. Většinu si vzala Eirin, ale z toho, co zbylo, jsem prasátkům upekla dort na rozloučenou. Korpus byl z těsta na pizzu a instantních bezlepkových palačinek, ozdobený byl strouhankou, pudingem, majonézou a kostkami droždí. Prostě největší pochoutka - což prasnice hned pochopily, začaly se strkat, vzájemně si lézt na záda a natahovat rypáky k dortu. Když jsme ho položili na zem, bylo jeho snědení otázkou několika vteřin. Ještě, že jsme předtím stihli odstranit pečicí papír, i když Håkon říkal, ať jim to klidně dáme celé, že to nevadí. 




 

Trable s elektřinou

Dům, ve kterém bydlíme, je sice zajímavý, ale občas to v něm bývá náročnější. Komíny nejsou zrevidované, takže žádná z několika kamínek v domě nesmíme používat. Topí se tedy elektrickými přímotopy, samozřejmě jen v jednom nebo maximálně dvou pokojích, a vaří se na starém elektrickém sporáku. Bohužel, jak už to v chalupách bývá, rozvody elektřiny jsou staré a nespolehlivé a k výpadku stačí velmi málo. Porcelánových pojistek máme opravdu velkou spotřebu. Zatím vždy vypadl jen jeden z obvodů, takže třeba šlo aspoň topení... tentokrát se mi ale povedlo způsobit blackout v úplně celém domě. Zrovna jsem si chtěla k obědu ohřát svíčkovou, rozpéct mražený chleba a uvařit teplý čaj.

Toho dne bylo venku asi 10°C, vytrvalý déšť a divoké poryvy větru, které lomcovaly stromy a hnaly po moři bílou pěnu.

Usoudila jsem, že odkládat řešení problému na až se Matěj vrátí z práce, nebude moc příjemné, takže jsem oblíkla bundu a zaskočila k sousedovi s tím, že bude možná přes elektřinu šikovnější než já.

Håkon byl, jak jinak, zrovna na střeše - v pogumovaném oblečení a vysokých holinkách (a bez jakéhokoli jištění) si z takového počasí nic nedělá a stejně jako každý den pracuje na výměně krytiny a zateplení svého malého domku. Nic jiného mu ostatně nezbývá, jestli chce práci dokončit do zimy.

Vyšroubovali a prohlédli jsme všechny pojistky, jednu shořelou vyměnili... ale bohužel to k obnovení proudu nevedlo a Håkon po chvíli konstatoval, že mi víc pomoct neumí.

Přišel tedy čas na plán B. Vzhledem k tomu, že teplota v domě nebyla úplně příjemná a můj oběd byl komplet zmražený, rozhodla jsem se v nehostinném domě zbytečně neprodlívat. Zabalila jsem si do baťůžku jídlo, termosku s vodou a noťas a vyrazila obydlet (a konečně poprvé pořádně vyzkoušet) grilovací chýši v nedalekém lesíku.

Norské podzimní počasí často vypadá nevlídně hlavně za oknem, jinak je to skutečně jenom o vhodném oblečení. V pohorkách a gumovém oblečení bylo venku docela příjemně. Hlad už jsem ale měla velký, takže jsem se cestou zastavila jen na chvíli - natrhat kelímek brusinek ke svíčkové - a pak už pospíchala do chýše.

 


Zbytek je vidět na fotce, v domečku bylo po rozdělání ohně útulno a nic tu nechybělo. Ohřála jsem si oběd s brusinkami, k čerstvě uvařenému čaji snědla malovaný perníček z místní plechovky "na uvítanou" a na ovčí kožešině si na chvíli zařídila kancelář a dokončila rozdělanou práci. A pak už volal Matěj, že proud v domě je obnoven (stavil se tam elektrikář a závadu opravil - bohužel šlo skutečně jen o jednu jinou přehořelou pojistku, kterou jsme prostě s Håkonem neodhalili).




Zavařování I

Nastal čas sklizně a tak si užíváme darů okolní přírody. Lesní plody se tady vyskytují opravdu v požehnaném množství, což činí jejich sběr velmi snadným.

Cesta

Letos jsme do Norska potřebovali auto. Promýšleli jsme různé možnosti (například že si tam pořídíme ojetý elektromobil a budeme jezdit téměř zadarmo), všechny ale byly obtížně realizovatelné. Nakonec jsme tedy byli rádi, že jsme mohli "zdědit" Jírovo Ford Mondeo. To je to auto, s kterým celá rodina uvízla na cestě z Francie, protože se rozbil alternátor. Trochu se obáváme, jestli nás taky něco podobného nečeká. Ale zase nebude taková škoda ho nechat někde na severu sešrotovat.