Jedna z věcí, na kterou jsem se ve Ljønes těšila, byla farma Medtigården a pravidelné návštěvy dětí, o kterých jsem psala v předchozím článku.
Mimochodem, Eirin je se svou farmou zapojena i do dalších aktivizačních programů - například se u ní každý týden scházejí senioři z okolí - uvaří si společně oběd, povídají si a vzpomínají na staré časy. Ale zpět k dětem:
I přes koronavirus se naštěstí část programů stále konala, a tak se k nám na zahradu jednoho dne přihnala skupinka školáků, z nichž jednu dvě tvářičky jsem si dokonce pamatovala z minula, a pozvali mne, ať jdu s nimi, že se jdou vedle k Håkonovi podívat na nová selátka. (Viz článek o našich nových sousedech.)
Eirin mne pak přizvala k zapojení i následující týden a protože velmi podporuje mou snahu rozvíjet norštinu, dostala jsem na starost nejen jednu ze skupinek při dopolední práci, ale rovnou i odpolední část programu.
Rozhodla jsem se tedy odpoledne s dětmi vyrábět "indiánské" náhrdelníky z přírodnin. Po minipřednášce o tom, jak byli severoameričtí indiáni drsní válečníci a lovci, se celá (letos výhradně klučičí) skupinka do výroby "šperků" náležitě nadchla, takže jsme se zvesela rozprchli pro suroviny: někdo v dílně řezal korálky ze sobích parohů, někdo lezl po stromech a trhal jeřabiny, s těmi, kteří nebyli tak akční, jsem seděla u ohně v "gamlestua", stříhali jsme uschlé maliní a opalovali takto vzniklé "korálky" nad svíčkou.
Následné společné navlíkání korálků na nit se také povedlo a bylo vtipné, jak to pak kluky okamžitě vtáhlo do hry - někdo zvolal "Pojďte si teda hrát na indiány, když máme ty náhrdelníky!" a hned všichni zmizeli venku v dešti.
Živit se něčím podobným by mě opravdu bavilo. Aneb komu z pedagogů se běžně poštěstí jít "do práce" v pogumovaném oblečení, pohorkách a se sobím parohem v ruce :-)
No comments:
Post a Comment