Děti na farmě

Brzy po příjezdu do Ljønes jsme se seznámili s Eirin, která tu má malou farmu. A díky ní jsem se zapojila do velmi zajímavého místního vzdělávacího programu.

Pod hlavičkou organizace 4H dojíždí na farmu jednou týdně 6-7 členná skupinka dětí z místních škol, aby tady celý den pracovaly a staraly se o zvířata. Jsou to většinou žáci, kteří "při učení ve třídě nepatří mezi ty nejlepší", jak to Eirin diplomaticky shrnula. Během jejich návštěvy na farmě by to ale nikdo nehádal, jak jsou šikovní.

Celý den pomáhají se skutečnou prací, s tím, co je zrovna potřeba. Při tom se nevědomky učí. A tak třeba kluk, co ve škole nenávidí psaní, vzal při vážení králíků do ruky tužku jako první a bez váhání zapisoval naměřené údaje.

Ve škole se pak rázem z outsiderů stávají nadšení žáci, kteří závidějícímu zbytku třídy prezentují, co na farmě zažili a co užitečného dělali.

Farma je ve spodní třetině fotky. Zhruba v půlce u pravého okraje "náš" dům. (foto Medtigåren)

(foto Medtigåren)

Protože jsem se zmínila, že mám vystudovanou pedagogiku, přizvala mě Eirin k těmto návštěvám s tím, že si můžu připravit nějaké krátké hry na přestávky.

Program vždy začínal ráno schůzkou v malém domku s plápolajícím ohněm v krbu. Všichni se navzájem pozdravili a proběhlo kolečko o tom, co kdo během týdne zažil a jak se má. Pak nás Eirin seznámila s tím, co se bude ten den dělat, následovalo rozdělení úkolů, a hurá do práce.

Často jsme se rozdělili na skupinky a já měla na starost jednu z nich. A za úkol jsme měli třeba:

Krmení a kydání příbytků veškerého zvířectva na farmě, což znamená hlavně několik stádeček ovcí (většina z nich je na pastvě v kopcích, ale chovní berani a jehňata se přikrmují granulemi), dál slepice a několik králíků. K této práci měla naštěstí Eirin připravené zalaminované papíry s instrukcemi, psanými jednoduchou norštinou, takže i já jsem občas pochopila, co je potřeba udělat. Ale hlavně to věděly děti, které už farmu znají jako své boty.

 

Nahánění ovcí na konci léta. Je potřeba po okolních kopcích najít a sehnat všechna stáda ovcí - jedno jsme naháněli s dětmi. (Bylo potřeba dostat ovce na silnici a pak už je Eirin dohnala k farmě pomocí auta.) Celkově to sice nebylo tak dobrodružné, jako akce, které jsme se účastnili s Matějem, ale jedna skupinka dětí prý musela tak trochu lézt po skále. A celý den pršelo, foukalo, zkrátka bylo opravdu dost nevlídno (snad i na Nory).

Vyrábění směrovek kvůli dni otevřených dvěří. Vypalovali jsme je pájkou do dřeva a já se jen modlila, abychom nepodpálili domeček, protože obzvlášť jedna malá holčička, která to nikdy dřív nezkoušela, se do práce pustila s velkou vervou a zároveň nerozuměla ani anglicky, ani mé lámané norštině.

Vážení jehňat - nejdřív bylo potřeba v ovčíně vytvořit ze zábradlí uličky, aby se nám už zvážená jehňata nenamíchala zpět, pak se vždycky nahnalo jehně na váhu (to si vzali na starost kluci), přečetla se cedulka na uchu, zkontrolovalo pohlaví a hmotnost se zapsala do sešitu.

Pečení placek - za dost deštivého dne jsme měli s mojí skupinkou to štěstí, že jsme dostali za úkol uchýlit se do "gamlestua" (starý domek asi z 17. nebo 18. století), udržovat oheň v krbu a na plotýnce upéct placky podobné lívancům, které jsme pak na závěr dne společně snědli.

Po dopolední práci jsme se vždy sešli u krbu na oběd (namazané chleby, který si každý přinesl v krabičce). Někdy Eirin během jídla vyprávěla pohádku. Po obědě dostaly děti pár minut volno, pak se pokračovalo menšími pracemi a na závěr jsme občas zahráli nějakou moji hru. Velmi oblíbený byl třeba kyklop (kterého jsem překřtila na trolla).

Výzvou pro mne byla samozřejmě komunikace v norštině. Měla jsem za sebou 3 semestry jazykového kurzu, takže mi přišlo, že by to mělo jít. Eirin na mne mluvila pomalou, jednoduchou a spisovnou norštinou, takže tam to s očasným přepnutím do angličtiny ještě docela fungovalo. Děti ale bohužel mluvily, jak už to děti dělávají - na půl pusy, rychle, hovorově a ještě v místním nářečí. Takže moc nepřeháním, když napíšu, že jsem jim nerozuměla ani slovo. Oni naopak (kupodivu) neuměli moc dobře anglicky (až na jednu holčičku, která se k perfektní angličtině vypracovala na počítačových hrách). Interakce tedy probíhala spíš pantomimicky a nebo s pomocí oné holčičky "překladatelky". Do všeobecného povídání při obědě jsem se ale většinou zapojit neuměla. Proto mne ohromně potěšilo, když i přesto jeden z kluků projevil zájem se mnou zavést smalltalk. Konverzace proběhla asi takto (norsky):
Kluk: Máš k obědu čaj nebo kakao?
Já: Cože?
Kluk: Máš k obědu čaj nebo kakao? V té termosce (ukazuje).
Já: Aha! Čaj.
Kluk: Já taky.
Já: Super.
Tím byly možnosti konverzace vyčerpány, ale i tak jsem byla na tento rozhovor po celý zbytek pobytu náležitě hrdá.

P.S.: Následující rok jsem se do programů zapojila opět, viz navazující článek.