Jednou večer za námi přišel Håkon s tím, že by měl pro mě brigádu. Bude umisťovat značení k nové cyklostezce po okolí a potřebuje pomocníka. Pochopila jsem, že projekt ležel delší dobu v obecním šuplíku, byl několikrát odložen a v jeho
přípravě se vystřídali různí lidé. K jeho realizaci se v Bodø kommune
odhodlali hlavně proto, aby kvůli vypršení termínu nepropadla dotace. Håkon domluvil, že to
budeme právě my, kdo značení cyklostezky konečně umístí, a vyjednal pro nás oba i velmi slušné peníze.
Následující týden jsme tedy strávili sázením cedulí. Jezdili jsme po okolí v Håkonově upravené dodávce (v nákladním prostoru má jakýsi obývák/ložnici a na stěnách připevněné vše, co by se mohlo hodit, včetně rybářských prutů a kravského zvonce, který za jízdy neustále zvoní - asi proti usínání). Na předem vytipovaných místech jsme vyzkoušeli, odkud bude značení nejlépe vidět, a umístili zde plastovou tyčku s nalepenou šipkou či vzdáleností do nejbližší obce. Často stačilo tyč přišroubovat ke svodidlu, někdy bylo nutné vykopat díru a zasadit ji do země. Potud to byla celkem pěkná práce.
 |
| foto Saltenposten |
 |
| foto Saltenposten |
Celý projekt ve mě nicméně vyvolával větší a větší pochybnosti. Už popsané okolnosti jeho spuštění vzbuzovaly jisté podezření, že v Norsku není vše tak dobře zorganizované, jak jsme si mysleli. A objevily se další otazníky.
Také trasa cyklostezky byla podivná. Například jedna část značení vedla po silnici, která je zavřená, protože na ni
minulé jaro spadla skála. Nikdo sice netvrdí, že kameny budou padat
každý rok, ale přecejen mi přišlo, že cyklisté, kteří si vyberou
značenou trasu, nepočítají s přenášením kola přes obrovské kameny a
stržené krajnice.
 |
| Na silnici spadla minulý rok skála. Toto je v pohodě, ale o kus dál je cesta skutečně neprůjezdně zavalená podobně velkými / většími kameny. |
Další
část trasy měla vést přes jistý kopec, kolem krásných starobylých usedlostí... ovšem
po cestičce, kterou si tam skrz maliní vysekávají místní. Tam Håkon
odmítl značení umístit, protože konstatoval, že kdybychom starousedlíkům
zapíchali na jejich cestičku za kůlnou naše zářivě bílé plastové
ukazatele, s tím, že tímto zapomenutým romantickým místem vede cyklostezka, tak budou možná zdravit přijíždějící cyklisty vidlemi. Osobně
jsem v duchu pochybovala, zda by se tam vůbec někdo z cyklistů dostal, vzhledem k tomu, že trasa, která vede většinu času po malých
silnicích a naláká tedy hlavně silničkáře a možná rodiny s dětmi,
najednou zahne na opuštěné mořské pobřeží a po tom, co po rozbitém
betonu mine ruinu továrny, se dere na zmíněný kopec s usedlostmi po holé
skále.
 |
| tůdle, silničkáři |
Když jsem se ale smířila s tím, že smysl projektu má několik otazníků, mohla jsem si užívat velmi pohodový pracovní režim. Håkon nám naordinoval pravidelné přestávky na kafe a svačinu a část času jsme také trávili konverzací s lidmi, co šli zrovna okolo a zajímali se (koneckonců prezentace projektu v místní komunitě je taky důležitá!). Ostatně celý první placený den jsme spotřebovali na popíjení kafe a mne nesrozumitelné vyjednávání a plánování na obecním úřadě (v rámci čehož Håkon poklábosil i se svou známou, která měla kancelář vedle) a na vyzvednutí připravených cedulí a nákup spojovacího materiálu, které probíhalo obdobně.
Poslední den za námi přijela místní novinářka, s Håkonem udělala o nové cyklostezce rozhovor a pak jsme pózovali na fotky. Vzhledem k nedostatku zajímavých událostí si totiž místní tisk nenechá ujít příležitost na nový článek. Minulý rok se Matěj zvládl dostat do novin tím, že mu na jediné silnici z Bodø do Mørkved upadlo kolo od auta (ne našeho, i když s tím jsme také měli menší problémy, viz Jak jsme nejeli na výlet), a má spolužačka původem z USA obsadila celou přední stranu Saltenposten tím, že do Bodø přijela na rok studovat i se svými dvěma dětmi.
 |
| foto Saltenposten |
No comments:
Post a Comment