Prasátka

Máme nové sousedy. Håkon, kterému se konečně podařilo koupit domeček vedle nás, si pořídil čtyři prasátka. Tedy, už jsou to spíš docela odrostlé velké svině, které pořádně zryly celý výběh a zničily všechny zde rostoucí rybízové keře.

 

Ptali jsme se, jestli jim vymýšlel nějaká jména. Prý mají na visačkách čísla 44, 45, 46 a 47, což odpovídá telefonním předvolbám Británie, Dánska, Švédska a Norska, to se mu líbilo, a tak už jim žádná jiná jména nevymýšlel. Krátce po našem příjezdu jim postavil nový domeček, který natřel na modro. Ne příliš překvapivě měl pak několik dní „novou" (modrou) odrůdu prasat.

 




Prasata mají tu výhodu, že sežerou skoro všechno. Občas se nám totiž stane, že při „nakupování“ nabereme něco na první pohled lákavého, co se ale nakonec ukáže jako přehmat. A nebo je toho zkrátka moc. Tak jsme minulý rok museli vytvořit „masový hrob“, kam jsme na konci pobytu s lítostí pohřbili několik kilogramů šunky a špeku (a několik litrů zmrzliny). Letos je možné všechny takové přehmaty a přebytky prostě zkrmit prasaty, která už se nás naučila rozeznávat jako zdroj dobrot a pokaždé nadšeně kvičí, když jdeme kolem. Jen některé věci jim raději dáváme, když to Håkon nevidí, abychom nemuseli moc vysvětlovat – např. kde jsme přišli k cca 15 pytlům lehce zkvašeného salátu nebo tři roky prošlé mražené kachně.


Prasátka dělají čest svému jménu. Rypáky mají zabahněné až k očím a i při krmení se vyžívají v tom, že nasypanou potravu nejdřív promixují s rozšlapanou břečkou na zemi, a teprv pak si spokojeně (a nahlas) pomlaskávají. Taky se často snaží nabrat si do tlamy co nejvíc kusů jídla najednou a odběhnout s ním někam stranou, aby k němu ostatní nemohli. Případně se navzájem strkají a koušou do uší.


Minulý týden se Norsku narodilo sedm selátek. Jsou dost roztomilá a co se týče stravování, pilně cvičí, aby brzo dohnala maminku. Když dětem, které se na ně šly podívat, upadla na zem rukavice, malí čuníci jí pohotově sežrali jeden prst.


Před odjezdem jsme opět museli udělat inventuru jídla a přebytky rozdat. Většinu si vzala Eirin, ale z toho, co zbylo, jsem prasátkům upekla dort na rozloučenou. Korpus byl z těsta na pizzu a instantních bezlepkových palačinek, ozdobený byl strouhankou, pudingem, majonézou a kostkami droždí. Prostě největší pochoutka - což prasnice hned pochopily, začaly se strkat, vzájemně si lézt na záda a natahovat rypáky k dortu. Když jsme ho položili na zem, bylo jeho snědení otázkou několika vteřin. Ještě, že jsme předtím stihli odstranit pečicí papír, i když Håkon říkal, ať jim to klidně dáme celé, že to nevadí.