Například když člověk uprostřed vaření zjistí, že by se mu do polívky hodilo pár hub, stačí vyběhnout 200 metrů do nejbližšího lesa a sebrat prvních pár kozáků nebo křemenáčů rostoucích uprostřed cesty. Podobně to funguje s borůvkami a treskami (ty jenom nerostou uprostřed cesty).
Některé druhy plodů jsou ale přecijen vzácnější. Mezi ně patří ostružiník moruška - rostlina příbuzná klasickému ostružiníku. Nezralé morušky jsou zářivě oranžovo-červené, když dozrají, zežloutnou. V Česku rostou velmi vzácně a jsou přísně chráněné. V Norsku jsou o mnoho hojnější a sbírat se dají, ale i tady jsou považovány za něco vzácnějšího a cennějšího než ostatní lesní plody. Také období, kdy jsou morušky už zralé a ještě ne zkvašené, je poměrně krátké (na jednom nalezišti v řádu dnů). Protože jsme ale byli odhodlaní a vytrvalí, podařilo se nám postupně po okolí nasbírat jeden středně velký kyblík. Morušková marmeláda nám přišla dobrá jako originální suvenýr.
Chuť (a hlavně vůně) morušek je taková specifická. Ne každého napoprvé nadchne. Loni se nás Jana přišla opatrně zeptat, jestli ta marmeláda, co jsme jim darovali, není náhodou zkažená. Když si ale na chuť zvyknete, budete morušky považovat za opravdovou lahůdku. Mimochodem, kdybyste nevěděli, proč jsou tak delikátní, IKEA vám to vysvětlí: je to proto, že jsou vzácné :-)
Morušky jsou ale také bohužel plné semínek (možná ještě trochu větších než klasické ostružiny), která křupou a uvízávají mezi zuby. Usoudili jsme, že to dojem z marmelády příliš kazí - zvlášť, když se ji chystáme rozdávat jako suvenýr. A tak jsme se tentokrát rozhodli investovat (nemalé) úsilí do jejich odstranění.
Plody jsme rozvařili a postupně, sběračku po sběračce, pasírovali přes síto. Tímto postupem jsme vyrobili několik skleniček s krásným, zářivě oranžovým obsahem. Morušky jsou, právě díky své barvě (a vzácnosti), někdy nazývané zlato z bažin.
Pak nás napadlo vzít zbytky po pasírování a prohnat je odšťavňovacím mlýnkem na rybíz (přece to nevyhodíme, když je tam ještě tolik šťávy). Bohužel mlýnek na morušky nefungoval úplně dobře, zasekával se a mlel do šťávy i část semínek. Také, z nějakého zatím neobjasněného důvodu (reakce železa s kyselinou?) výsledná směs ztmavla na neuvěřitelnou hnědo-černou barvu. Tuto várku marmelád jsme nazvali bahno z bažin.
Bohužel marmeláda přes všechnu vynaloženou snahu nakonec neztuhla (ani zlato, ani bahno), což nás po těch nemálo hodinách práce trochu zamrzelo. Ale šťáva snad také nikoho neurazí.
Příští díl seriálu bude o zavařování rybízu (pokud ho do té doby nesežerou ptáci nebo si pro něj nepřijede majitel). Pravděpodobně proběhne i demonstrace odšťavňovacího mlýnku domorodcům (Matěj už pozval několik kolegů z práce). Norové jsou totiž drsný národ a o něčem tak změkčilém jako je odstraňování semínek z marmelády většina z nich v životě neslyšela.
No comments:
Post a Comment