Cesta

Letos jsme do Norska potřebovali auto. Promýšleli jsme různé možnosti (například že si tam pořídíme ojetý elektromobil a budeme jezdit téměř zadarmo), všechny ale byly obtížně realizovatelné. Nakonec jsme tedy byli rádi, že jsme mohli "zdědit" Jírovo Ford Mondeo. To je to auto, s kterým celá rodina uvízla na cestě z Francie, protože se rozbil alternátor. Trochu se obáváme, jestli nás taky něco podobného nečeká. Ale zase nebude taková škoda ho nechat někde na severu sešrotovat. 

 

Auto už má něco odslouženo. Těsně před odjezdem jsme zjistili, že nefunguje klimatizace, ale naštěstí na cestu vyšlo docela chladné počasí. Potahy měly původně světle béžovou barvu, jejich vzhled ale nyní odpovídá cca deseti letům používání s třemi malými dětmi a jedním strýcem. To nám ovšem vzhledem k tomu, na co budeme auto v Norsku používat my, vyhovovalo. Celé jsme to ještě vylepšili explodující colou. Když bylo auto naložené a připravené k odjezdu, všimnul si Jíra, že jsou prohozená přední kola. Tak to ještě rychle spravili a mohlo se jet.

Zvládli jsme prosvištět Německem a někdy odpoledne jsme dosáhli dánských hranic. Tam nás čekala první kontrola proti dovozu covidu. Když jsme viděli posádku jednoho z aut před námi, jak vybaluje veškerý náklad, trochu jsme se báli. Pak jsme přišli na řadu a dostali jsme dotaz, jestli už nás někdo kontroloval. Odolali jsme a přiznali, že ne. Nicméně žádné vybalování nás naštěstí nečekalo, stačilo ukázat lístek na trajekt do Norska a byli jsme puštěni dál. Poklidným a malebným Dánskem jsme v krásném večerním slunci dojeli až do Hirsthals, našli prázdné parkoviště a uložili se na noc. Matrace v zadní části auta se ukázala jako velmi pohodlná a praktická věc - nebylo nutné hledat místo na stan ani něco někam přenášet, stačilo naházet batohy na přední sedadla a přelézt dozadu. Tohle zefektivnění noclehů nám po cestě určitě ušetřilo dost času.

Ráno jsme se přesunuli na trajekt. Cesta trvala několik hodin a využili jsme ji hlavně k jakémus takémus odpočinku. Sice nebylo moc kam si zalízt, ale nakonec jsme si lehli pod stolečky v jídelně nebo co to bylo. Několik dalších lidí vzápětí našeho příkladu následovalo.

 

Brzy odpoledne jsme přistáli v Langesundu. Zde nás čekala pro změnu norská anti-covid kontrola, ale vše proběhlo hladce, stačilo zmínit pracovní smlouvu a odhadnout, kolik vezeme alkoholu.

V Norsku byl chvíli nečekaný provoz, ale to se brzy uklidnilo a pokračovali jsme rychlostí 60-80 km/h na sever. Nicméně já jsem stejně skoro neřídila, protože mi celou dobu bylo špatně.

Nocovali jsme někde u Elverum a další noc pak poblíž Majavatnet. Čtvrtý den se na obzoru začaly objevovat zasněžené hory. Pak jsme překročili polární kruh a odpoledne konečně dorazili do Ljønes. Ještě nás čekalo sedm dní karantény, ta se ale naštěstí ve Ljønes dodržovala docela dobře.