Vlaky, vláčky

Jak se letos dostat do Ljønes? Loni jsem sama s dětmi letěla (což bylo náročné) a Matěj sám jel autem, což bylo taky náročné (přecijen je to 3000 km). Opakovat se nám to nechtělo, autem by to děti ještě nezvládly, rozhodli jsme se ale zkusit variantu vlak+trajekt, kterou už jsme několikrát jeli.

Vyšlo to relativně dobře.

Nejdřív tři vlaky: Praha – Berlín, Berlín – Hamburk, Hamburk – Kiel, pak trajekt Kiel – Gőteborg, pak zase vlaky: Gőteborg – Oslo, Oslo – Tronheim, Tronheim – Bodø (resp. Tverlandet)

Celkem 2570 km vlakem a ~440 km lodí za 2 dny a 2 hodiny.

Ve středu 31. 7. jsme ještě za tmy vstali, douklidili poslední věci, podívali se na východ slunce nad Prahou, vzbudili děti, pobrali dva batohy a kočár a vyrazili na nádraží. V prvním vlaku, do Berlína, jsme měli místa v kupé, chvíli jsme ho dokonce měli pro sebe, takže nevadilo, že Vojta skákal po sedačkách. Občas jsme se šli projít po vlaku.

Berlín-Hamburk a Hamburk-Kiel byly kratší spoje, děti část cesty prospaly. Na trajekt jsme se naštěstí mohli nalodit dřív, takže jsme se ubytovali, nechali Vojtu dospat a užili si pohodový večer na palubě. Z Německa jsme odplouvali za krásného večerního světla. 

 

Ráno jsme si na palubě užili pohodovou snídani se švédskou kávou, českými záviny a impozantním příjezdem do Gőteborgu. Všude nákladní lodě, jeřáby, nákladní kontejnery, jachty… potom pěkné staré cihlové budovy. 

Po výstupu z trajektu jsme se tramvají přesunuli k nádraží a protože jsme měli asi 2 hodiny času, šli jsme do krásného parku, který je přímo před nádražím. Na loučce vedle nás tábořila skupinka Skautů, hráli na kytaru a jedli lívance nebo co to bylo. Pak taky zachránili Aničku – zahnali kachnu, která se jí snažila ukrást toust.

 

Pak už jsme vyrazili do Osla. Vlak byl dost plný, ale naštěstí s pomocí Aniččina spánku, nálepkové knížky, kreslení do mapy a podobných zábav jsme to zvládli. Přestup byl dost napínavý, měli jsme zpoždění a vlak do Trondheimu nečekal. Naštěstí nám ochotná spolucestující nabídla, že nám najde číslo nástupiště, díky čemuž jsme zvládli přípoj na poslední chvíli doběhnout.

V norských vlacích rozdávají dětem pastelky a mají tam oddělené herničky s knížkami, dřevěnými vláčky a prolejzačkami. To opravdu hodně pomohlo. Ve vlaku do Trondheimu bylo dětí docela dost, takže tam večer všechny svorně blbly.

Navíc pak z bufetu zahlásili, že nabízejí hotdogy s 50 % slevou, takže jsme si i koupili večeři. 

 

V jedenáct jsme v Trondheimu se spící Aničkou a velmi bdělým Vojtou přestoupili do nočního, posledního vlaku. Byla tam obrovská dvoupatrová herna s tunelem, knížkami a hlavně mnoha dřevěnými kolejemi a vláčky, takže Vojta byl nadmíru spokojený. Teprv asi v jednu se nám ho podařilo přesvědčit, ať jde spát.

Část Tronheim-Bodø je nádherná, ty výhledy z okna stojí za to i ve čtyři ráno, když člověk už neví, jak by se ke spánku poskládal (pohrdli jsme drahými lehátky – nicméně děti na dvojsedačkách spinkaly krásně). Pak už jsme přejeli Polární kruh a blížili se do cílové stanice.

 

Bohužel Matějův zaměstnavatel se na nás vykašlal se zařízením slibovaného auta, takže nám nezbylo nic jiného, než poprosit o odvoz Håkona. Musel si kvůli nám půjčit od sousedky nejenom autosedačky, ale i auto (jeho je malé).

Vystoupili jsme v Tverlandet, nakoupili jsme a za hodinu už se ubytovávali v Ljønes.

Vyšlo nás to odhadem o 10-15 000 levněji, než kdybychom cestovali letadlem (děti do 6 let jedou vlakem zadarmo). Uhlíková stopa bude pravděpodobně 2-3x nižší (oproti letadlu).