Když Matěj vyjednával pracovní smlouvu, dozvěděl se, že první týden našeho pobytu je dům, ve kterém jsme vždycky přebývali, obsazen, a že si máme sehnat ubytování. Zeptali jsme se tedy Eirin s nadějí, že bychom si mohli pronajmout její druhý dům zvaný Nyheim. Ten byl bohužel obsazený, ale po chvíli přemýšlení přišla Eirin s tím, že vlastně stejně jede na dovolenou a potřebuje někoho, kdo se bude starat o její farmu, a že klidně můžeme bydlet u ní doma. A bylo domluveno.
Ještě před naším příjezdem nám Eirin opatrně ve zprávách dávkovala, o co vše se budeme starat. Pak dodala: „Jo a minulé léto jsme měli takový problém s ovcema… utíkaly z pastvin… kdyby se to stalo, zkusíte to vyřešit, že jo?“ Pro vysvětlení, v Norsku se většina ovcí pase tak, že je farmáři na jaře vyženou do lesů a kopců a na podzim se ovce samy vrátí domů. Ale když se jim nechce čekat až do podzimu, přijdou dřív – a to je pak zmíněný problém. Představila jsem si, jak Aničku a Vojtu používáme místo ovčáckých psů, a odpověděla jsem opatrně něco jako „Samozřejmě se pokusíme, ale víš, že to s dětmi asi bude trochu těžké… Bude tady alespoň někdo ze sousedů, kdo by nám kdyžtak pomohl?“ Eirin obratem zaregovala: „Super, že to berete pozitivně! Až se to stane, tak zůstaneme v kontaktu a zkusím ti po telefonu poradit. Nejzlobivější ovce jsme odvezli na ostrov, tak třeba utíkat nebudou.“ Ostrov je taková místní vychytávka. Pak má Eirin a Håkon ještě jednu: některé ovce mají na krku krabičku s GPSkou, jsou umístěné ve virtuální ohradě a dostávají varování a poté elektrickou ránu, když ji překročí.
Jeden večer, kdy hustě pršelo, nám Håkon psal, že jedna z ovcí utekla z virtuální ohrady, jestli ji můžeme najít a zavřít do stáje. Prý je někde nad Gretiným domem. Matěj se tedy oblékl a šel ji hledat. Po čtvrthodině nic. Pak přišla další mms – teď byla ovce zase někde pod Gretiným domem. Matěj prolezl všechno, ale zase ji nenašel. Jak to? Po asi hodině marného hledání jsme se dozvěděli řešení záhady: Greta našla upadlou GPS v lese a odnesla si ji domů. Můžeme Gretu zavřít do stáje místo ovce, navrhl Matěj a Håkon souhlasil.
Kromě toho jsme krmili kočku, jehňata, slepice a králíky. Nakonec to moc práce nebylo. A na Aničku to mělo velmi pozitivní vliv: zatímco nedávno se bála všeho živého včetně žížal, teď už se odváží vlézt i do slepičího kurníku a pohladit si psa.
Navíc nám hodní sousedé pro králíky a slepice nosili různé dobroty, jako třeba vypleté malé mrkvičky nebo pár let prošlé sušené datle... čímž jsme rozhodně nepohrdli.
No comments:
Post a Comment