Noři a počasí

Někdy v říjnu jsem se jela podívat na skautskou schůzku, kterou má místní oddíl každé úterý v baráčku vedle Bodinského kostela. Protože jsem předpokládala, že se s nimi půjdu na chvíli podívat i ven (třeba na jejich lodě, které mají zaparkované na zahradě), přibalila jsem si s sebou navíc jednu mikinu. Zapomněla jsem, že mám co do činění s norskými skauty.


Program všech družinek se odehrával venku. V naprosté tmě, teplotě kolem nuly a mírném dešti vyráběli nejmenší skautíci lodičky z kůry (příští týden je budou pouštět), ti trochu větší hráli jakousi hru, při níž trávili část času válejíce se po zemi, a ti úplně největší šli někam k moři učit se pracovat s buzolou. (Dobře, trochu přeháním. Ve skutečnosti byla jedna z družinek asi půl hodiny uvnitř - hned jsem toho využila a šla se podívat, jak si povídají o zdravovědě - neboli, šla jsem se ohřát.) Když si představím, jak naše děti reptají, mají-li jít ven za ne úplně slunečného dne...
Je ale pravda, že místní mají asi trochu jiné vybavení než my. Na výletě do Rago jsme v chatě potkali dva Nory (Idu a Larse) a museli jsme obdivovat jejich nepromokavé kalhoty, mohutné návleky na boty i jiné kusy oblečení. Svítilo zrovna sluníčko, ale kdyby lilo, možná by ani nepoznali rozdíl. Vyprávěli jsme jim o tábořišti v přírodním parku u Bergenu, kde jsme před čtyřmi lety pozorovali mateřskou školku na výletě - děti si v hustém dešti hrály, svačily a vůbec dělaly vše, co se na takový školní výlet sluší a patří. Když se naše spolucestující Rakušanky zmínily, že se v jejich zemi většinou chodí ven, jenom když je hezky, Lars se smál: Kdyby v Norsku chodili ven, jen když je hezky, tak by proseděli celý život doma.

S listopadem přišel sníh a mráz. Ve městě se bohužel stále ještě občas střídá s oblevou, takže souvislá sněhová pokrývka nevydrží, na sněhuláky už to ale stačilo. A ještě větší legrace je, když se obleva a mráz sejdou tak, že výsledkem je téměř nepřerušená ledová vrstva po celém městě. Když se to stalo poprvé, bylo pro mě překonání pár desítek metrů k autobusové zastávce trochu výzvou. Ale už si zvykám. Nicméně jak se dalo čekat, Nory to z míry nevyvádí vůbec. Chodí venku a jezdí na kole stejně, jako předtím. Pravda, jsou na to trochu vybaveni: mají na běhacích botách a pneumatikách jízdních kol i aut "hřebíky" - malé kovové hroty, které jim asi trochu víc jistoty dodávají - ale nejsou všemocné. Spíš se z toho počasí nesmí dělat věda. Solí se jenom hlavní silnice (ty jsou tu tak 2-3) a na frekventovaných chodnících občas někdo rozsype trochu štěrku. Zbytek se až tak moc neřeší. Autobus na zastávce holt zastaví o obrubník nebo o pár metrů níž z kopce.