Polévka z losa

V psaní příspěvků máme velký skluz a v podstatě jsme zatím úplně vynechali hlavní téma - výlety do okolní přírody, kvůli kterým jsme se na sever vydali a na které vyrážíme v jednom kuse.

Většinu září provázelo až neuvěřitelně krásné počasí a hory se rychle zbarvily do podzimních barev, stejně rychle, jako vítr veškeré listí serval. Tak krátký podzim u nás nemáme. V době, kdy už ve vyšších partiích bylo jen holé roští (na přelomu září a října) jsme celkem náhodně vyrazili na víkend do okolí jezera Valnesvatnet a zkoumali prozměnu níže položená a a dosud barevná lesnatá údolí.


Dorazili jsme za tmy, v noci byla fantastická polární záře (geomagnetická bouře na slunci), ale zároveň tak silný vítr, že nebylo možné ani bezpečně postavit stativ. Celou noc jsme se báli, že nám poryvy dočista rozervou stan.

Rozhodl jsem se, že sem nebudu dávat poloviční náhledy stereofotek, ale celou dvojici. Pokud umíte šilhat či koukat do blba, můžete se na ně podívat prostorově bez jakýchkoliv pomůcek. Tři jsou proto, aby se na levé dvě dalo koukat rovnoběžně (parallel) a na pravé dvě křížem (cross) - dvě krajní jsou tedy identické, obě levé, prostřední je pravá.  Nějaký návod je namátkou třeba tady. Kliknutím na fotku se dostanete do galerie a velikostí okna si můžete nastavit rozměr, který vám pro prohlížení vyhovuje. Pokud nemáte náladu se to učit, holt se můžete koukat jenom na jednu z trojice a ty ostatní ignorovat:-)

V sobotu jsme obcházeli jezero a pak pozvolna vystoupali lesy a přes rašeliniště do sedla, kde se ráz krajiny dramaticky změnil, pod námi se otevřel příkrý sráz spadající hluboko k hladině fjordu. Následující den jsme se podobnou cestou vraceli zpět.

Krajina ukrývá řadu původně zemědělských usedlostí, tvořených vždy několika dřevěnými domečky s typickými porostlými střechami - některé jsou udžované či dokonce nedávno pietně zrestaurované, jiné sešlé věkem, nebo zcela zřícené a pohlcené vegetací. Podobné stopy zapomenuté lidské činnosti ve mě vždycky podnítí objevitelskou vášeň a vyvolají zároveň obdiv k pokolením, která v těžkých podmínkách dílo budovala a zároveň iracionální pocit marnosti a smutku nad tím, že už dnes neslouží (nebo nemůže sloužit) původnímu účelu. A sny o jeho obnovení:-) Podobný pocit zažívám na řadě míst u nás v pohraničí, kde lesy pohltily nejen zídky a terasy políček, ale celé nasílím vysídlené osady - nebo taky když vidím koleje zarostlé travou.

V odlehlé osadě s názvem Birkeli jsme potkali hovorného postaršího pána, který nám popisoval, že zastřelil losa a má spoustu práce se zpracováváním masa. Zrovna se chystal odvézt kolečko kostí a poznamenal, že by byly dobré na polévku, ale nemá čas ji udělat, protože za dva dny odjíždí. "Aha, tak my bychom si nějaké vzali!", napadne nás okamžitě  a lovec, očividně potěšen, hned kvapí pro igelitku, vybírá nám kus páteře a popisuje jak polévku uvařit. Pak si ještě vzpomene, že má navíc nějakou cibuli a celer a za chalupou nám natrhá libeček.

Největší obdiv u mě vzbudily úzké silnice spojující jednotlivé usedlosti, postavené z obrovských ručně lámaných žulových kvádrů, po kterých jsme šli většinu výletu - často jsou však tak zarostlé a splynulé s okolím, že jsme si toho ani nevšimli. Vybudované pro koňská spřežení a spojující zemědělské osady, které dávno přestaly fungovat, zarůstají nyní břízkami a mizí ze světa.

Lovec losů mi vystvětlil, že v období krize mezi světovými válkami jejich stavbu podpořil stát a hrdě dodal, že tu vedoucí k jeho usedlosti stavěl prastrýc. Představuji si, že ji budoval s pocitem, že dělá něco pro mnoho dalších generací... ale vývoj šel tak rychle, že mohla fungovat sotva pár desetiletí. Na statku už nikdo nehospodaří a prasynovec teď bydlí v Oslu a na sever létá letadlem lovit losy. Určitě si nemyslím, že mu to kdokoliv má mít za zlé, ale toho prastrýce a jeho silnice je mi stejně líto.

Následující den jsme měli losí polévku a fotku poslali lovci.

Je to těžko k uvěření, ale někteří studenti letí třeba na víkend do Bergenu, aby mohli vyfotit selfie na slavném Trolím Jazyku, nebo 1000 kilometrů do Osla - aby si to Norsko patřičně užili. Místo aby ho vyrazili objevovat do okolních kopců.