Orientering 2

V úterý 24. 10. jsme se zúčastnili opět trochu netradičního závodu: orientační běh se konal na mé univerzitě. Mapa zahrnovala tři patra - zobrazená vedle sebe. Vtip byl v tom, že některé části budovy byly nepřístupné - pokud se skrz ně chtěl člověk dostat, musel mít buď v nohách (musel zavřené úseky oběhnout jinudy), nebo v hlavě (vymyslet kombinaci použití schodišť, která mu umožnila zavřené úseky podejít či nadejít v jiném podlaží). Pro mě byla ovšem naprosto vražedná právě ta schodiště, poněvadž jsem se na nich vždycky zatočila tak, že jsem vůbec netušila, kterým směrem chci pokračovat.
Na závěr večera pak byla přichystaná indická hostina.

Takhle to vypadalo skoro pořád. (Foto Elisabet Kongsbakk)

mapa

Teď v zimě je ale většinou v úterý jenom obyčejný trénink - už jsem na něm byla dvakrát, je to docela zábava. Scházejí se tam členové klubu od nejmladších po nejstarší a program se většinou skládá z běhu a různých posilovacích cvičení (třeba skákání žabáků :-)). První hodina se tráví venku, druhá pak v tělocvičně. Vzhledem k tomu, že je tam hodně dětí, jsou zařazené i různé hry: třeba rybičky rybáři nebo vybíjená. Dospělí ale hrají s úplně stejným zápalem jako děti.

Mě jednou mladí jinoši z klubu vytáhli na zatim nejnepochopitelnější drsňárnu - noční závod bez lampiónů. Jeden z nich připravil mapy se zakreslenou trasou (resp. jejími variacemi - každý závodník měl kontroly umístěné trochu jinak) a všichni běželi s hodinkami s GPS, takže až při vyhodnocení doma se zjistilo, jestli jste skutečně daná místa přesně našli a nebo ne. V terénu nebyla nijak označená.

Akce se účastnili jen ti největší rivalové, většina z nich tak o 15 let mladší, než já. Samozřejmě jsem byl potěšen, když usoudili, že mě vezmou s sebou  - iniciativně na mě sehnali telefonní číslo, půjčili mi výkonnou čelovku, palcovou buzolu a stopky s GPS a vyzvedli mě autem... a dojeli do nejtemnější pustiny a deště, rozdali mapy a vyhlásili hromadný start. A potom všichni zmizeli ve tmě, než jsem stačil pochopit, co se děje!

Chvíli mi přišlo, že si ze mě musej dělat srandu. Terén patřil k těm naprosto bez orientačních bodů - mapa vypadala jako klikatá změť vrstevnic, tečkovaná kameny a šrafovaná rašeliništi. Jak má proboha člověk najít jeden konkrétní kámen v moři kamenů, když je v naprosté tmě, s lampou, ktera dosvítí možná 15 metrů a bez jakékoliv zpětné vazby, jestli to místo je opravdu ono, nebo ne? Pikantní na tom je především fakt, že z daného bodu jste potom směřovali na ten další - takže nepřesné určení jedné z kontrol znamenalo v podstatě konstantní - nebo stále se zvětšující - odchylku po zbytek trasy!

Po chvíli jsem pochopil, že běhat radši nebudu a zuby-nehty jsem se snažil držet azimutu. Po první kontrole mi zmizela z dohledu poslední mihotající se světýlka ostatních a říkal jsem si, že aspoň zkusim se ctí najít kontroly všechny. Nakonec jsem si ale už nebyl jistý vůbec ničím a spíš jsem pracoval na tom, abych vůbec našel místo, odkud jsme vyběhli.

Během diskuse po návratu jeden z kluků s odzbrojující upřímností prohlásil něco ve smyslu "aha... já jsem myslel, že seš fakt dobrej". A to je jediný štěstí, že moje GPS nakonec nefungovala a o mém postupu se nedochoval žádný záznam:-D