Norge: Na ledovci

Ve středu 30. 8. mě s kurzem Adventure Knowledge čekal třídenní výlet, jehož hlavním bodem bylo lezení na ledovec Engabreen. Na školní exkurze tady jezdíme tak, že se z půjčovny půjčí 6 aut a z řad studentů se přihlásí dobrovolníci - řidiči. Většinou není problém je sehnat, protože auta jsou zbrusu nová a skoro každý si je chce zkusit řídit.

Ve středu jsme se tedy sešli na parkovišti před školou a rozdělili se do aut. Program byl slibný - dnes jsme měli udělat několik zastávek po geologických zajímavostech a na večer zastavit ve vesničce Halsa v kempu. Ve čtvrtek se mělo jít na ledovec a v pátek opět jezdit po okolí. Jediné, co moc slibné nebylo, bylo počasí. Podle předpovědi mělo celé tři dny lít jako z konve a teď to docela vypadalo, že se to naplní. Profesor se nakonec rozhodl zrušit středeční program a místo toho se podívat do dvou jeskyň ve Forstrandu - v nich většinou tolik neprší. Přesto jsme po cestě k nim (asi 200 metrů po pěšině ve stráni) úplně promokli - foukal totiž strašný vítr a pršelo vodorovně. Já jsem si sice pochvalovala, že mám dobré nepromokavé boty a nepromokavou bundu - oproti ostatním jsem na tom s vybaním byla o něco líp, ale vzhledem k tomu, že jsem měla velmi promokavé kalhoty, mi to nebylo až tak platné. Jeskyně byly ale zajímavé - v první (Børsteinhola) byly pravěké "malby" (dvě velmi schematické čmáranice), v druhé (Lønngangen) se lezlo úzkými chodbičkami nad potokem.

Profesor nás donutil dát si oběd venku pod skalním převisem (ačkoli by si valná část studentů přála dát si ho v autě) a potom už se jelo do kempu. Cestou jsme ale ještě zastavili v obchodě se sportovním vybavením a dostali jsme pokyn dokoupit si věci, které nám chybí pro zítřejší výstup na ledovec. Když jsem viděla ceny, rozhodla jsem se, že to se svými trochu promokavými kalhotami zítra ještě vydržím. Někteří si ale skutečně nakoupili nové bundy, kalhoty či rukavice...

Zbytek dne jsme strávili zalezlí v chatičkách v kempu, popíjejíce horký čaj a čokoládové mléko, ochutnávajíce, co kdo doma napekl, a koukajíce na norskou televizi. Musím říct, že mi to ani nevadilo. Venku pořád hustě lilo.

Ve čtvrtek bylo naštěstí počasí trochu lepší. Sešli jsme se u aut, počkali 20 minut na Španěly a Francouze, kteří v noci pařili a teď se jim nechtělo vstávat, a vyrazili do přístavu. Malá loď nás přepravila přes fjord a vysadila u základny, kde na nás čekalo vybavení na ledovec. Představili se nám tři průvodci, rozdělili si nás do skupin (my jsme šli s průvodkyní Annikou, což bylo fajn, protože se ukázala jako nejodvážnější a vylezla s námi nejvýš ze všech) a rozdali nám přilby, sedáky, mačky a cepíny. Vybavení jsme si připevnili, jak se dalo na batohy, a vyrazili jsme na kolech, která tady pro ten účel mají, pod ledovec. Po tomto malém cyklistickém intermezzu (které by bylo zřejmě pro některé samo o sobě dostatečným dobrodružstvím) jsme došli tam, kde už začínal led, vyslechli si krátkou instruktáž o tom, jak si obout mačky, oblíct sedák a jak používat cepín, navázali se na lano a mohli jsme vyrazit. Annika šla vepředu, občas vysekávala do ledu stupy nebo instalovala ledovcové šrouby, a my jsme šli jako had za ní. Museli jsme si neustále hlídat, aby lano mezi námi bylo napnuté (kdyby někdo uklouzl, aby nepadal daleko), a předávat si signály "Stop" a "O.K.", které zaznívaly zejména v úsecích, kdy bylo potřeba projít kolem jištění a nemotornýma rukama přecvaknout karabinu u ledovcového šroubu na nový úsek lana. Celý had se tak neustále zastavoval a znovu rozcházel a mně byla zima na ruce (jako jediná jsem měla pořádné zimní rukavice, takže ostatní na tom možná byli hůř). Pršelo naštěstí jenom chvílema.
Procházeli jsme mezi úžasnými modrými tunely, prasklinami a skulinami, ve kterých krásně cinkaly uvolněné úlomky ledu, a do kterých jsme se snažili nespadnout. Chůze po ledu vlastně nebyla až tak složitá, jenom se člověk musel přestat bát a spolehnout se na to, že deseticentimetrové hroty na mačkách opravdu neuklouznou. Cepín se taky ukázal jako docela užitečná pomůcka, přestože jsem si na začátku myslela, že jsme ho dostali jenom proto, abychom se cítili drsně.
Když jsme vylezli nějakých pár set metrů, usoudila Annika, že už by to mohlo stačit, a dala pokyn k zastavení a vyndání obědu. Opatrně jsme zhltli trochu svačiny a horkého čaje a snažili se, aby nám nic po ledu neuklouzlo dolu. Pak jsme vyrazili zpátky, Annika byla tentokrát vzadu a výpravu vedl náš šedesátiletý učitel Arne. Šlo mu to dobře, jenom se tvářil, že není nadšený z toho, že má sám vybírat vhodnou cestu. Annika se tedy občas odcvakla z lana a šla se podívat dopředu a rozhodnout, kudy půjdeme. Poskakovala po ledu mezi prasklinami jen tak, jako by byla na procházce.
Cca po hodině jsme zase dorazili dolu na pevnou zem, mohli si sundat mačky a chodit zase normálně. I když nám ani na chvíli nezasvítilo sluníčko, byl to rozhodně jeden z nejzajímavějších výletů.