Orientering

Kdysi jsem v jakési knize o orientačním běhu viděl ukázku, jak vypadá mapa skandinávského terénu a lákalo mě někdy zkusit, jaké je orienťák běžet přímo v jeho domovině. Hned po příjezdu jsem vygoogloval stránky místního orientačního klubu a zjistil jsem, že každé úterý večer se koná závod.

Běžci jsou neuvěřitelně přátelští, nápomocní a nadšení - nechápu, kde se bere mýtus o tom, jací jsou Noři chladní a nepřístupní, ale o tom třeba někdy příště... Hned na prvním závodu mě vřele uvítali a od té doby se účastním(e) pravidelně. Tak bych se rád podělil o pár dojmů (dosud jsem se ale nikdy neúčastnil jiného orienťáku, než Škadokového, takže lecos možná nebude překvapivé, pokud máte s orienťákem více zkušeností).

Zkráceně: čekal jsem, že to bude drsný, a ono to bylo drsný ještě o dost víc!

Není tu jiná krajina, než skalnaté hory, vegetace je podobná jako na horní hranici lesa ve vysokých horách v našich končinách. Les je většinou tvořený zakrslými  břízkami prorostlými jalovcem, popřípadě hustými, větrem ošlehanými smrky. Sem tam je pokroucená borovice. Partie se stromy střídají náhorní rašeliniště a skalnaté plošiny. Neexistuje tu rovná plocha (s výjimkou otevřeného rašeliniště nebo hladiny jezera), celá krajina je vlastně jedno velké suťoviště (nebo spíš valounoviště), takže přímý pohyb je patřičně náročný, ztížený ještě tím, že dohled ve spletité vegetaci je často jen pár metrů. Zapomeňte na suché boty, většinu cesty poběžíte po kontníky ve vodě. Všiml jsem si, že si místní závodníci lejou vodu do bot z lahve už před obutím, asi aby předešli změně utažení namočením po startu:-)


Narozdíl od nás není les hospodářsky využívaný, proto tady neexistuje síť cest, paseky, ploty ani znatelná rozhraní odlišných porostů. Obecně platí, že v mapě nejsou jakékoliv linie, podle kterých by se dalo běhat a o které by se dalo třeba "zarazit". Jediný způsob orientace tak je přesné zaměření azimutu a odhad vzdálenosti, kterou je potřeba urazit.

občas krajinou vedou dráty vysokého napětí - v tomhle případě jediná a pro orientaci celkem užitečná linie:-)

Pokud si na okamžik přestanete být jistí, kde přesně na mapě jste, není velká šance se najít podle okolního terénu, protože ten je zcela nepřehledný a tak členitý že vypadá všude stejně. Není tedy vůbec možné běhat jako u nás stylem "tady si to střihnu, tohle nějak odhadnu, zarazim se o tuhle cestu / rýhu / rozhraní / atp. Pokud tady na okamžik ztratíte přesnou představu o své poloze, znamená to většinou ztrátu v řádu desítek minut, než najdete nějaký nezaměnitelný útvar a zkusíte to znovu.

Vpravo dole je moře - tenhle závod byl na ostrově, člověk tedy měl jistou naději, že se při zabloudění příliš nevzdálí. Přinejhorším se dá živit brusinkami, kterých je tu těžko uvěřitelné množství.

Interpretovat okolní terén a najít jednotlivé objekty a formace v mapě není vůbec jednoduché. Když je u nás někde kámen, je zpravidla v okolním listí a jehličí jasně patrný a není sporu o tom, který to je. Tady jsou kameny úplně všude. Jak tedy přijít na to, které zrovna jsou v mapě a které ne?!? Věřím, že to má nějaké zákonitosti, ale zatím jsem je příliš neodhalil.

Na startu každému závodníkovi vysvětlovali a ukazovali, že v mapě jakousi chybou vypadla jedna bažinka. Vzehledem k tomu, že v podstatě celý terén je rašeliniště mi to přišlo jako blbej vtip:-)

Ale především ani v zápalu boje nelze přehlédnout, v jak fantastické a divukrásné krajině se pohybujete. Krátké rozhlédnutí po oražení kontroly na fjordy, strmé štíty a vzdálené ledovce stojí za veškeré útrapy, příkoří a nepravedlnosti, které se vám cestou udály - a které vás vzápětí opět čekají.

tohle teda není ze závodu - jen pro ilustraci jak tu terén vypadá...

Ještě jedna věc, která mě zaujala:

Tento týden se běžel závěrečný klubový závod, zorganizovaný vtipným způsobem. Všem běžcům byla předem spočítána jejich průměrná rychlost na jeden km z minulých závodů a na základě tohoto údaje jim byl přidělen přesný startovní čas, vypočtený podle délky trasy postaveného závodu. Umístění se potom počítalo podle skutečného doběhnutí do cíle v absolutním čase! Trať byla společná pro všechny a relativně krátká. Přijde mi to jako bezvadnej fór, každý má šanci a každý vlastně nebojuje proti ostatním, ale sám se svým průměrem. Mohli bychom takový běh někdy zorganizovat ve Škadoku.