Hlavní bod plánu bylo vylézt na nejvyšší kopec, Eidetinden, s pěknými 1020 metry. Matěj si vzal pro jistotu skialpy, zas tak vážné to ale nebylo. Sníh byl jenom na úplném vrcholku a dal se spočítat na prstech jedné ruky. Zato foukal tak silný vítr, že jsme lezli skoro po čtyřech a ani si nevyfotili úžasný výhled, když se na chvíli roztrhly mraky.
Dolu jsme se dostali tak akorát, abychom stihli zpáteční trajekt ve čtyři hodiny. Vzhledem k tomu, že bylo zataženo a nad mořem visel velký tmavý, aktivně pršící dešťový mrak, se nám odjet i docela chtělo, ale Janek prohlásil, že musíme zůstat, protože mraky odplují na druhou stranu a pršet nebude. Tak nepršelo. Mraky odpluly na druhou stranu a opět vysvitlo sluníčko.
Rozhodli jsme se strávit zbytek večera rybařením. Jenže Janek vytahl obrovskou tresku hned na první nahození, takže bylo dorybařeno. (Stejně jsme ji pak ale schovali do jezírka mořské vody a chytali dát, pod záminkou, že třeba chytnem ještě větší.)
 | |
| Treska v jezírku |
 |
| Skanzen v Kjerringøy. Vpravo vzadu je vidět Eidetinden (bílá špička mezi dvěma šedými) |
Pak jsme si omylem nechali ujet trajekt, takže nadšený rybář Janek si užil další hodinu rybaření v přístavu. Tahal z moře jednu rybu za druhou (tresky pouštěl, protože už se mu zdály moc nudné), a pak prohlásil, že dnes nám štěstí přeje, takže určitě uvidíme losa. Tomu sice nikdo nevěřil, protože losy jsme naposled viděli v zimě, ale spokojeni s výletem a rybí nadílkou jsme se přeplavili trajektem přes fjord a vyjeli po silnici zpět do města.
A tam, pár kilometrů za Festvåg, skutečně stál u cesty los. Nadšeně jsme zastavili a šli si ho prohlídnout, ale samozřejmě utekl hned, jak pochopil, že směřujeme k němu. Jenže to nebylo všechno, po dalších pětseti metrech totiž stáli těsně u silnice další čtyři. Tedy spíš klečeli na předních nohách a vystrkovali zadky na projíždějící auta - jinak se jim totiž nedařilo dosahnout na první jarní trávu na zemi. A tentokrát Janek přišel s geniální myšlenkou, totiž že losi jsou zvyklí na auta, kterých kolem nich denně projede několik desítek, a bojí se jen lidí.
A měl pravdu: zatímco si kopytníci udržovali velmi slušnou vzálenost od dvojice lidí, kteří se je snažili dostihnout z druhé strany pěšky, naše auto je nechávalo klidnými. Dokud jsme zůstali v nastartovaném vozidle, mohli jsme si je prohlížet, jak jsme chtěli. K jednomu velkému jsme popojeli asi na deset metrů - to, že si ho z otevřeného okýnka fotíme a celkem nahlas si povídáme, mu vůbec nevadilo, na ústup se dal vždycky jenom, když se někdo pokusil z auta vystoupit. Po zhruba patnácti minutách jsme konečně dostatečně nabaženi losí safari opustili a pak už nám nezbývalo než dát si pořádnou rybí hostinu a rozejít se domů.
 |
| Losice zvědavě kouká, odkud to cvaká závěrka |
 |
| Obalovaná treska a pollock (a zákusek). To není hostina, ale co zbylo po hostině. |
No comments:
Post a Comment