S WizzAir do Norska

Tentokrát jsme se rozhodli do Norska letět letadlem. Bylo to asi třikrát levnější než původně uvažovaný vlak (+trajekt), takže jsme skousli neekologičnost (ono je otázka, zda ten trajekt není ve skutečnosti srovnatelně špatný). Tedy, levné byly samotné letenky – naopak příplatek za zavazadlo do podpalubí byl docela tučný. Koupili jsme si tedy jenom jedno zavazadlo a doufali jsme, že se nám do něj věci na dva a půl měsíce vejdou.

V Gdaňsku, kam jsme se dopravili autobusem, jsme si trochu prošli město a pak jsme radši s několikahodinovým předstihem dorazili na letiště. Čekalo nás náročné přebalování – z celkem čtyř batohů jsme museli udělat jedno zavazadlo, které se svou hmotností vejde do limitu 32 kg. Na palubu jsme si navíc každý mohl vzít až 10 kg v zavazadle nepřesahujícím rozměry 20x30x40 cm. Pro tento účel jsme měli vyrobené papírové krabice přesných rozměrů. Sice jsme si od několika kamarádů vyslechli, že palubní zavazadla nikdo neřeší, ale u nízkonákladovky jsme si nebyli tak úplně jisti. Takže jsme za cenu pár udivených pohledů složili a slepili krabice a nacpali do nich nejtěžší věci. Ze zbytku jsme udělali jeden velký balík oblepený folií – aneb zavazadlo do podpalubí. Maximální rozměry ani tvar naštěstí nebyly zadány, jenom ta povolená hmotnost, jejíž splnění se ale ukázalo být docela náročné. Matěj vystál dlouhou frontu na odbavení zavazadel a když konečně mohl dát náš balík na váhu, ukázalo se, že má 4 kg nad limit. Přinesl tedy vše zpátky a honem jsme začali přebalovat. Teď už jsme si opravdu připadali trochu směšně, když jsme si na sebe ve spěchu oblíkali druhé kalhoty, mikiny, bundy a cpali si do kapes, co se tam vešlo. Na druhý pokus balík prošel.

Kontrolou jsme kupodivu prošli docela hladce, nikdo se neptal, proč jsme oblečení jako do hor, když je venku čtyřicet stupňů, a proč máme po kapsách hrnečky. V mé krabici prošly dokonce i rybářské háčky, které jsme ve spěchu zapomněli zabalit do batohu.

Potíc se ve čtyřech vrstvách a s užmoulanou lepenkovou krabicí v náručí jsem si ale připadala celkem hloupě a přišlo mi líto, že všichni ti distingovaní lidé, co s námi šli na gate, mají kufry na kolečkách rozhodně o něco větší než jsou povolené rozměry. Kamarádi asi měli pravdu. Pak jsme ale dorazili k poslední kontrole před vstupem do letadla a přišlo zadostiučinění – všichni, kdo neměli připlaceno, museli svoje zavazadlo před zraky obsluhy napasovat do určeného prostoru vymezeného kovovými tyčemi. Paní před námi se chvilku marně snažila, než uznala neúspěch, zato Matějova krabice se vešla krásně (papír je poddajnější než plastový kufr). Moje sice kladla odpor, ale kontrolující slečna nás nakonec nechala jít – prý nás už v hale viděla, jak si do krabic pracně balíme.

A po přistání v Bodø nás přivítalo pravé norské počasí, takže i ty čtyři vrstvy se nakonec docela hodily.