(... a zpátky až za rok)
 | ||
Nakládání
Po tom, co nevyšel plán s oddílovým puťákem, kdy by se jelo vlakem a každý by ke svému batohu dostal do ruky ještě nějakou naši drobnost, jsme se rozhodli jet autem. Svoji postarší, ale neojetou Octavii nám na rok zapůjčil Jany bratr (resp. jeho žena).
Asi dva dny před
plánovaným odjezdem jsme začali balit a zároveň vyklízet byt.
Mělo to tu výhodu, že nám každá věc prošla rukama a my se
mohli rozhodnout, zda ji chceme s sebou. Nevýhodou na druhou stranu
bylo, že odpověď "ano" zazněla až v příliš mnoha
případech. Nutno ovšem podotknout, že objem věcí, které
přibývaly na našich hromadách s označením "s sebou"
byl trochu nevyvážený. Já jsem dlouze zvažovala, jestli si mám
vzít dvoje nebo troje trekové ponožky a zda si můžu dovolit
přibalit trochu koření a svoji oblíbenou sukni, zatímco Matěj
usoudil, že by se mu hodily celkem tři počítače, dva monitory se
zrcadlem na sesazování fotek, náhradní projektor (tedy třetí) a
taky přezkáče a sjezdové lyže.
Pak přišel osudový
okamžik, kdy bylo potřeba všechny zamýšlené věci nacpat do
auta. Začali jsme tím, že jsme zvedli podlahu kufru a volná místa
kolem rezervy pečlivě vycpali ponožkami a jinými drobnými věcmi.
Nakonec se ale přes
původní obavy všechno docela pohodlně vešlo dovnitř (zarovnané s opěradly, bylo krásně vidět do zrcátka (M)), a dokonce
jsme mohli přibalit asi tři litry medu (tedy ve skleničkách, ne
nalitý do skulin mezi věcmi, jak kdosi navrhoval).
| ||
| Právě probíhá pěchování dutin kolem rezevy drobnými předměty. Druhá hromada věcí připravených na naložení je schovaná za keřem. |
Start
V neděli 6. večer
jsme vyrazili do Sassnitz na noční trajekt do Trelleborgu. Já jsem
s sebou měla zbrusu nový smartphone s navigací, která nás měla
celou cestu pohodlně navádět do cíle. Navigace bohužel
nespolupracovala úplně hladce - asi tak třetinu cesty tvrdošíjně
ukazovala, že jedeme cca 50 metrů vpravo od dálnice a nezapomínala
nás na to každých 5 minut upozorňovat. Na složitých
křižovatkách naopak zarytě mlčela, případně ukazovala, že
jsme někde jinde. Jednou nás poslala několik kilometrů po téměř
neprůjezdné zemědělské cestičce mezi poli - pravda, vyhnula se
tím placenému úseku, což měla v zadání. Škoda jen, že jsme
kvůli ní předtím onu mýtnou bránu projeli dvakrát (tam a
zpátky), protože nás špatně navigovala.
Trajekt jsme stihli
i s rezervou na dva díly seriálu Lillehammer. Na palubě jsme si
potom roztáhli spacáky a využili čtyři hodiny spánku.
Návštěva u Laktose
Po příjezdu do
Norska jsme zamířili do Osla, kde už na nás čekal Laktos s
připraveným plánem na večer. Návštěvu muzeí jsme kvůli
bloudění ve spleti oselských dálničních nadjezdů, podjezdů a
tunelů nakonec nestihli, ale Laktos nás aspoň vzal na projížďku
po městě svojí novou Teslou, která se umí řídit sama. Podívali
jsme se na několik pěkných vyhlídek a cestou obdivovali, jak se
řidiči slušně chovají k všude přítomným cyklistům i k
chodcům. Všichni vždy trpělivě počkali na bezpečný úsek k
předjíždění, chodce nebo cyklistu ochotně pustili na přechodu
atd. Když jsme si to pochvalovali, vysvětlil to Laktos tak: "Norů
je málo, nemůžou se přece navzájem zabíjet." (A další Laktosovo moudro, důležité pro pochopení Norska je, že se nikam nespěchá; spěchat je neslušné, pokud spěcháte, dáváte tím najevo, že si neumíte neplánovat svůj čas... a je to tu opravdu znát, samozřejmě v silničním provozu obzvlášť. Je neuvěřitelné, že v zemi dlouhé tisíce kilometrů je až na úplné výjimky nejvyšší (a zodpovědně dodržovaná) rychlost 80, zatímco my máme v naší pidizemičce potřebu debatovat, jestli nám na dálnicích stačí 130, nebo potřebujeme radši neomezenou... pozn. M.)
Laktos se o nás
celou dobu pečlivě staral a když bylo ve středu načase se
rozloučit, namazal nám svačinu a přibalil s sebou ještě zásobu
rybího oleje, vitamínů, sladkostí a nudlových polévek.
No comments:
Post a Comment